Arachnoc

Odjakživa jsem lnul ke všemu, co mělo dvě až šest nohou. Osm už ne, to byli pavouci a jim podobní a až tak daleko moje láska jaksi neměla sílu zajít.  I když…někdy i ten pavouk byl snesitelnější, než moje žena, jejíž provázek, kterým mě vodívala neustále za nos, byl tisíckrát pevnější, než pavoučí vlákna, o které doma také nebyla nouze. Z mých filozofických úvah mě okamžitě vytrhla naše stará kočka, která svým vzhledem přesvědčovala každého, kdo se na ni podíval, že stáří rozhodně není nic pěkného. Otřela se mi o nohu, na které okamžitě zůstal chomáč dlouhých chlupů. Pak zavrněla a odcupitala pryč. Byla stará jak Metuzalém, ale já ji měl rád. Vlastně jen díky ní se moje tchýně, alergická na zvířecí srst, zdržela vždy jen pár minut. Až tu kočka nebude, koupím manželce norkový kožich a před krb si položíme kůži z kance ze starožitnictví za rohem, kterou už mám delší dobu vyhlédnutou. Tak trefím dvě mouchy jednou ranou a ještě budu mít na stole minimálně týden svá oblíbená jídla.

„Tak co? Dnes máme dvacátého…!“ řekla žena a postavila přede mě na stůl chutnou snídani.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se bezelstně, ale předem už jsem věděl, že když se takhle zeptá, že se nejedná o nic hezkého.

„Dnes máš vyzvednout maminku. Říkala, že přijede vlakem v jedenáct, copak jsi zapomněl?“

„Pane jo! A to ten den začal docela dobře!“ povzdechl jsem si. Snad pro ni v polední pauze stačím skočit. No kdyby si tak maminka mé ženy našla někoho jiného, na kom by pak mohla trénovat trpělivost! Žalostně pomalu jsem snědl snídani deprimován připomenutým úkolem a pak jsem se oblékl, políbil jsem ženu a odešel jsem. Jezdím tramvají kvůli lásce k životnímu prostředí…to nemohu říct. Před nedávnem jsem si totiž rozbil auto, když jsem naboural to sousedovo. Ten mi po pár pivech a kořalkách, když už jsem ho dostatečně rozradostnil, nehodu odpustil. Však moje auto dopadlo mnohem hůř než jeho, takže si vlastně nemohl stěžovat. Slunce už prosvítalo mezi stromy, které nad zastávkou dělaly příjemný stín. Konečně! Moje sedmička! Nastoupil jsem tedy do tramvaje a sedl si na jedno z volných míst. Do práce to bylo deset zastávek. Na další nastoupila udýchaná paní, která s sebou táhla asi deset tašek. Jak už jsem řekl, tramvaj byla docela prázdná, proto mě udivilo, že si stoupla přímo ke mně a psíma očima mě mlčky prosila o mé místo. Jsem sice dobrák, ale ne blbec, proto jsem dělal, že ji nevidím a díval se z okna. Asi to byla jedna z těch, které si myslí, že mají na určitých veřejných místech nárok na „své místo“ a běda tomu, kdo jim ho obsadí. Moje ignorace jí přiváděla k šílenství. Vzala proto jednu ze svých mnoha tašek a chytla se s ní nad mou hlavou. Samozřejmě, že při každém cuknutí tramvaje mi taška hlavu pěkně omlacovala. Při třetím nárazu jsem uslyšel tlumené křupnutí. A bylo to tady. Křupla mi hlava! Z děsu mě vytrhla ona ‚paní tašková‘, která mi vynadala do hulvátů, že jsem ji rozbil vejce, která v té igelitce nad mou hlavou měla. Rozmýšlel jsem, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice. Usoudil jsem, že v tomto případě jednoznačně slepice. Vstal jsem a ‚paní tašková‘ se spokojeně uvelebila na mém místě a mrmlala si něco o mé tvrdohlavosti. Kdoví, zda myslela mou neústupnost, nebo tvrdou lebku, která už při třetím pokusu byla schopna zdolat vaječné skořápky dobývající můj mozek. Konečně tramvaj zastavila, kde jsem potřeboval. Čekala mě ještě asi desetiminutová cesta pěšky. Na to, že bylo ráno, bylo na ulicích dost lidí. Procházel jsem kolem parku, když tu jsem si všiml na lavičce sedícího asi šedesátiletého muže, který byl očividně nešťastný. Měl tmavý oblek, rozcuchané šedé vlasy a červený šátek, který měl kolem krku, umocňoval můj dojem, že se jedná o nějakého umělce. Nerad chodím do práce pozdě, ale i tentokrát jsem se musel spolehnout na šéfovu benevolentnost a tak jsem se zastavil.

 „Co se Vám stalo?“ zeptal jsem se.

„Nic není. To dobré,“ vykoktal ze sebe a z očí se mu hrnuly slzy velké jako hrachy. Asi cizinec, pomyslel jsem si.

„Ale no tak,“ podal jsem mu kapesník, který mi má laskavá žena včera po deseti dnech opět vyprala. „Co se stalo, můžu Vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se trpělivě znova.

„Ona mi dala…ty…bota!“ vysoukal ze sebe plačky.

„Kdo vám dal botu?“ nechápal jsem.

„Jak mluvit tady…dat botu když přestat mít rád,“ štkal dál.

„Aha, kopačky…dostal Jste kopačky, myslíte, ne?“

„Sì…kapačky!“ řekl cizinec a opět se rozvzlykal.

Aha Ital, blesklo mi hlavou. No tak to bude pěkné slzavé údolí.

„A proč Vám dala kopačky ta Vaše siňorína?“

„Já jí včera požádat o rukáv…“

„Myslíte asi o ruku…a ona Vás odmítla?“

„Já ji požádat a pak mluvil, že pozvat ji na slavnostní menu do pajzl na nadžrži…nádraží. Moji kolegyňové mi dát tip, že to… bellissima ristorante…je místo, kde ona by určitě chtěla. A tak jsem teď tu a bez ní.“

„No to je nadělení! To se Vám nedivím, že Vás odkopla. Nádražní pajzly jsou pro jinou honoraci, pane!“ řekl jsem mu. Podíval jsem se na hodinky. Už byl nejvyšší čas vyrazit do práce, ale nemohl jsem tu toho taliána jen tak nechat. Přemýšlel jsem nad výmluvou pro šéfa. Probral jsem si v hlavě příbuzné, jednoho po druhém, abych našel někoho, kdo by mohl představovat, jakožto nebožtík, důvěryhodnou záminku pro dnešní pozdní příchod do práce. Pak jsem na to kápl…Promiň, teto Bello. Vzal jsem Giuseppeho za ruku a táhl jsem ho ke květinářce. Nevím, zda se tak jmenoval, ale podobnost se statným chlápkem na mé oblíbené pizze rozhodla za mě.

„Musíte ji koupit květiny a omluvit se, rozumíte?“ Ital zavrtěl hlavou. „Květiny…!“ zdůraznil jsem, a abych dodal situaci vážnost, strčil jsem mu nos do stojanu s růžemi.

„Belle, belle…,“ zajíkal se Ital.

„No to víte, že jsou bele. Tak vezmeme si jich dvacet,“ oznámil jsem květinářce a ta nám růže, s ‚ochotou‘ Čechům vlastní, zabalila. Platil jsem já. Můj plat redaktora sice nebyl nijak ohromující, ale řekl jsem si, že ty peníz pro dobrou věc rád obětuji. Moje teta Áda, která chodí do kostela, říká, že každý dobrý skutek je jeden schod do nebe. Nevím sice kolik schodů bude třeba, ale obdivoval jsem lidi, kteří se z lásky denně obětují pro druhé. Pro ty už beztak byly nachystané eskalátory.

Poté co jsem obdržel zabalenou kytici, jsme spolu s ustaraným Giuseppem opustili květinářství a vydali se vstříc boji o ztracenou lásku.

„Tak řekněte, kde siňorína bydlí?“ale Ital se na mě zmateně a nechápavě podíval.

„Kde bydlet siňorína?“ zkusil jsem znova, zatímco jsem rukama ve vzduchu maloval domeček.

„Á…já neznat. My být spolu teprve dva dny, ale já hrozně zamilovat a proto jsem požádal o rukáv.“

Svým tvrzením mi vyrazil dech.

„Pane na nebi, no Vy jste třída!“ Nevěděl jsem, co dělat. „A kde Vy ji potkat?“ zeptal jsem se ho a se svou mluvou jsem si připadal jak hotentot.

„Já potkat ji v rajče,“ odpověděl.

„Aha…,“ reagoval jsem poněkud rozpačitě.

„A to je bar?“zkusil jsem namátkou.

„Ne bar, ona rajče.“

„Ona rajče?“ málem mi vypadla žvýkačka z úst. Takže Giuseppe se zamiloval během jednoho setkání do rajčete a na druhý den ho požádal o ruku a pozval na večeři do pajzlu. Rajče ho ale odmítlo. Přemýšlel jsem. Rajče…rajče…?!

„Ona velké rudý rajče a dávat lidi papír kde…napsat bylo…nejlepší rajče.“ překotně vysvětlovat Ital.

Byl jsem totálně zmatený. Najít zklamanou a uraženou slečnu byla jedna věc, ale najít nějaké mega uražené rajče, to bylo na pováženou. Sebral jsem všechen takt, který jsem v sobě našel a zeptal se ho:

„Dobře. Pokusíme se teď Vaše rajče najít a získat Vám jeho duž…teda…srdce, zpátky. Musíte mi ale říct, kde jste ji viděl naposledy.“

„Ona bellissima…ona nejkrásnější…ona moje hvězda!“ rozplýval se Giuseppe.

„Dobře, dobře…a kde Vy ji vidět?“ zeptal jsem se a rukama jsem divoce gestikuloval, aby mě lépe pochopil.  

„Já nevím kde bydlet, ale vedět, že ona být rajče daleko ne od toho kde být já. Já ukázat!“ dodal a vyrazil.

Po pěti minutách jsme došli na náměstí. Jak se dalo předpokládat, bylo plné lidí. Slunce hřálo a u kašny ve středu náměstí si hrály nějaké děti. Ital se zastavil.

„Tak tady ona…ale není už,“ a dal se znova do pláče.

Byl jsem zoufalý za něj. Znělo to všechno jako scifi. Květiny v mé ruce už začaly, stejně jako já, toužit aspoň po malém osvěžení. Usoudil jsem, že nejlepší bude, když si zajdeme na skleničku. Giuseppe se nenechal prosit a s hlavou svěšenou mě následoval. Usadili jsme se ve venkovní kavárničce, kde jsme měli výhled na celé náměstí.

„Přejete si, pánové?“ zeptala se nás usměvavá servírka.

„Ano, dvakrát skotskou, prosím,“ poručil jsem, aniž bych se Giuseppeho zeptal. Skotskou sice nikdy nepiji, ale chtěl jsem si alespoň jednou v životě připadat jako boss, který na terase svého snobského domu popíjí v osm ráno skotskou s ledem.

Ital mlčky seděl a prázdnýma uplakanýma očima hleděl do středu náměstí, kde se včera pravděpodobně nacházela jeho kulatá láska. Představoval jsem si, kdo to asi ve skutečnosti je. Lidi přece mají různé zvyky nazývat své partnery nejroztodivnějšími přezdívkami, tak čemu jsem se vlastně divil?! Jednou na mě moje žena zavolala „ty můj salámku“, protože jsem měl hnědočervené kalhoty i košili. Připadal jsem si divně a jí to asi pak došlo, protože si propříště podobné nemístnosti odpustila. Copak bych ji někdy mohl oslovit ‚kremrole‘, ačkoliv s oblibou nosila nadýchané volánkové bílé šaty?

„Bez své lásky nežít!“ vyhrkl Ital a vytrhl mě z mých úvah, které mi vehnaly do očí slzy dojetí, protože jsem si uvědomil, jak mám ve skutečnosti citlivé srdce.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se ho, ale ani jsem nečekal, že by mi odpověděl. „Kdy jste jí tu včera potkal?“

„Včéra. Asi hodina víc než teď….“

„Aha,“ řekl jsem „No, počkáme a uvidíme.“

„Ona být tady. Být rajče a dávat papír. Moc papír,“ řekl významně Ital, jako by ‚být rajče a dávat papír‘ byla ta nejdůležitější věc na světě. Pro něj nejspíš ano.

„ Skotská pro pány, prosím,“ řekla servírka a položila zlatavý mok před nás.

„Děkujeme!“ odvětil jsem a obrátil se k Italovi. „A co Vy vůbec děláte v Česku?“

„ Já být tady protože učil česky a pak rozhodnul jet tady. Já artista, jako Leonardo a Botticelli a hledat tady múza a včera ji najít,“ řekl tak hrdě, až mi zaskočilo.

„Promiňte, ještě jsem se Vás ani nezeptal, jak se jmenujete?“

„Don Giuseppe Fiorini, piacere!“ zašveholil melodicky a lehce se uklonil. S pusou dokořán jsem se bezděčně uklonil taky.

„A…aha…,“ vykoktal jsem. „No, tak Giuseppe…že mě to nepřekvapuje.“  Že byl umělec, mě až zahřálo u srdce. Máme s ženou v plánu totiž předělat náš starý byt a už jsme nad nějakými obrazy uvažovali. U Italů snad nehrozí přehnaná kýčovitost, obzvlášť když jsou schopni se srovnávat s Leonardem a jemu podobným. Nemívám ve zvyku být vypočítavý, ale moje snaha Giuseppemu pomoct byla od toho okamžiku přece jen nějak silnější.

Pak jsme delší dobu mlčky seděli a popíjeli až do té doby, než jsme uviděli něco, co Giuseppeho i mě zvedlo ze židle, ovšem každého z jiného důvodu. Do středu náměstí se sunulo krok sun krok obrovské rudé rajče.

„Madonna mia!!! Amore!“ vykřikl Giuseppe.

„Ne-u-vě-ři-tel-né!“ vysoukal jsem ze sebe já. Konečně jsem pochopil, že Ital neměl přeludy a ani nemluvil nijak z cesty. Jeho vyvolená byla totiž osoba, která zde plnila úlohu reklamního rajčete a rozdávala lidem letáčky. Její převlek byl opravdu velice vydařený a rudý plyš zářil až do dálky. Měla rudé přiléhavé tepláky, kulaté plyšové tělo, rudou kapuci a namalovaný obličej na červeno. Zatahal jsem Giuseppeho za rukáv.

„Počkejte, musíme vymyslet nějakou strategii. Určitě je na Vás pořád naštvaná!“

„Já ji mít muset!“ povzdechl si zasněně.

Dal jsem před naše obličeje kytku, kterou jsme koupili a pomalu jsme se začali přibližovat k rajčeti. Už jsme byli skoro u ní, když tu mi Giuseppe vytrhl kytku z ruky a rozběhl se ke svému rudému přeludu. Pak zády k němu padl na kolena a prosil svou lásku znova o její ‚rukáv‘ a přitom zatahal rajče zezadu za plyšovou látku. Celé Giuseppeho divadlo bylo oceněno bouřlivým potleskem kolem postávajících lidí. Člověk v převleku se ale zakymácel a spadl s celou svou nádherou na zem. V obličeji dostal takovou barvu, že by se za ní nestyděl ani nejrudější rak. Ale nebyl sám. Spolu s ním zrudl i Giuseppe, který se ovšem, na rozdíl od rajčete, nezmohl na slovo.

„Zbláznil jste se? “ ozval se z rudého převleku naštvaný hrubý hlas. S hrůzou jsem zpozoroval, že rajče má černou bradku. Přiběhl jsem blíž, chytil Itala za ruku a táhl jej od letáky sršícího rozzlobeného rajčete pryč. Zatímco na zem ještě postupně dolétávaly rozházené letáky, my utíkali pryč, co nejrychleji to šlo. Celé náměstí se otřásalo smíchy. Na rohu jsme se ještě otočili a viděli, jak pár lidí pomáhá rajčeti opět na nohy, zatímco mu několik venčených psů a rozdováděných dětí pomáhalo rozhazovat radostně letáky.

„Vy vidět?“ řekl mi udýchaný Ital, který byl zjevně v šoku.

„No, Vaší princezně, jak se zdá, nějak zhrubl hlas a zbláznili se hormony,“ smál jsem se jak pominutý a stěží popadal dech.

„Co já teď dělat? Já už takovou Venus nikdy nenajít!“ začal Giuseppe zase vzlykat.

V tu chvíli odbilo na věži jedenáct. Najednou mi naskočil v hlavě obraz hlavního nádraží a stepující nervózní tchýně a všechen humor mě přešel.

„Poslouchejte, půjdete teď se mnou. Musím někoho vyzvednout na nádraží a pak se sem vrátíme a dořešíme Vaše rajče,“ navrhl jsem. Bylo mu to asi jedno, protože pokrčil rameny na znamení nejistého souhlasu. Na nádraží byl zmatek jako obvykle. Vlak z Brna už přijel. Hledal jsem na nějaký pestře barevný záchytný bod. Moje tchýně nosí totiž většinou velmi vizuálně agresivní barevné šaty, což je výhoda, protože tak ji aspoň vždycky rychle v tom zmatku najdeme. Následován Giuseppem, jsem ji po pár vteřinách uviděl. Ani tentokrát ‚semafor‘ nezklamal. Na lavičce na prvním nástupišti seděla vzorně upravená postarší dáma v růžovém s velkým kanárkově žlutým kloboukem a zvesela krmila kolem postávající vykrmené holuby.

„Maminko, tak už jste přijela?“ zavolal jsem, když jsme byli už skoro u ní. Tchýně zvedla hlavu, usmála se na mě a pak náhle zvážněla a zadívala se na mě, jako by do ní uhodil blesk. Až o chvíli později jsem zjistil, že se vlastně nedívá na mě, ale na Giuseppeho, který šel v mém závěsu. Otočil jsem se a uviděl Itala ve stejném transu, ve kterém se ocitla i má tchýně. Zamával jsem oběma před očima, ale byli jako sochy. Prostě zírali jeden na druhého málem ne s otevřenou pusou a ani z jednoho z nich nevyšel ani hlásek. Giuseppe natáhl k mé tchýni kytici růží, která už vypadala jako dvakrát použitá, zatímco ona sypala drobky rohlíku pod sebe, aniž by o ně nějaký z opodál stojících obtloustlých ptáků stál. Pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Giuseppe si před mou tchýni klekl na kolena a požádal ji opět o rukáv a…ona přikývla. Ona PŘIKÝVLA!!! Nemohl jsem tomu uvěřit. Zřejmě láska na první pohled! Ital si k ní přisedl na lavičku, vzal ji z ruky rohlík, rozlomil jej napůl a drobečky začal házet pod sebe jako ona. Dívali se na sebe, usmívali se jako měsíček na hnoji a mě jaksi absolutně nebrali v potaz. Na můj návrh, zda můžeme jít domů, pouze tchýně zavrtěla hlavou a potichu zamumlala, že mám pozdravit ženu a tu naši opelichanou kočku. Hon na Italovo rajče byl ten tam. No co, mohlo to snad dopadnout lépe? Zázraky se zkrátka dějí!