O třech ovečkách

Bylo nebylo, v jednom vzdáleném království kde sluneční záře a jemný déšť dával růst těm nejkrásnějším květinkám, žil jeden starý muž. Žena mu umřela, děti neměl, a tak byl na tom světě docela sám. Bydlel v malé chaloupce na zelené hoře tak vysoké, že se skoro dotýkala nebe. Královské město bylo den cesty vzdálené, a proto se tam vydával jen párkrát do roka, když chtěl prodat sýr, který si sám vyráběl z ovčího mléka. Stařík měl tři ovečky, které si koupil na tržnici ve městě. Byly to ty nejkrásnější ovečky, jaké kdy lidské oko vidělo. Jejich bělostná načechraná vlna bohatě odrážela sluneční paprsky a byla provoněná vůní lesa a polních květů. Každá z nich měla na krku zavěšený malinký skleněný zvoneček, který vydával tak líbezné tóny, že i ptáčci utichli, aby se mohli do té nádherné melodie zaposlouchat. Stařík měl ovečky ze srdce rád. Dlouhé hodiny u nich sedával a povídal si s nimi. Ovečky měly rády jeho hlas. Vždycky když začal stařík povídat, sedly si mu k nohám a upřely na něj svá hnědá očka.

Jednoho dne opět všichni pospolu seděli na rozkvetlé louce. Byl krásný slunný den a nebe mělo barvu pomněnek. Starý muž hladil ovečky po jejich vlně a ty slastně zavíraly oči. V tom se ale na obloze objevil tmavý mrak a zastínil celé slunce. Ovečky začaly bečet a než se je staříkovi podařilo uklidnit, utekly se schovat do své stáje. Stařík pohlédl nahoru, kde se mrak hrozivě rozpínal. Jeho barva připomínala rudou krev. Pojednou z něj začaly padat kapky velké jako hrách. Stařeček se nebyl schopen strachem pohnout a jen se díval, jak se mu rudé kapky pomalu vpíjejí do haleny a stékají po kůži. Měl zvláštní pocit. Jako by z kapek vycházely vzdechy. Táhlé, naléhavé a bolestné vzdechy. Najednou stařík začal mezi vzdechy rozeznávat slabá slova.

„Pomoz mi, prosím tě, pomoz mi.“ šeptal tiše mrak.

„A jak ti mám pomoci, kdo jsi?“ zvolal stařík.

„Jen pár kapek mléka tvých oveček. Jen pár kapek…“ zaševelil mrak.

„V tomhle ti pomoct můžu, počkej, hned se vrátím.“ odvětil starý muž a rychle se vydal domů. Mrak tiše povzdechl a přestaly z něj padat rudé kapky.

Stařeček vběhl do stáje ke svým ovečkám a našel je, jak se všechny tři krčí v rohu a v očkách mají hrůzu.

„Nebojte se, ovečky moje, Potřebuji jen trochu mléka pro ten nešťastný mrak tam na louce.

Tu jedna z oveček zvedla hlavu a smutně se podívala na staříka. Poté promluvila. Stařeček byl velice překvapen, že ovečka mluví. Nikdy předtím žádnou mluvit neslyšel.

„B-e-e, nedělej to, prosím tě, nedávej tomu mraku naše mléko. On potřebuje všechno, jenom ne pomoc. Lže ti!“

„Ale vypadalo to, že opravdu trpí…“ podivil se stařec.

„Ano trpí“odpověděla ovečka „ale trpí proto, že nemá ovčí mléko, které mu dává všechnu jeho hrozivou sílu. Ve skutečnosti je to čarodějnice Sirasaz. Na svém zámku v divokém lese vězní deset oveček. My jsme tři z nich. Měli jsme štěstí. Jednou nás ukradl potulný zloděj a prodal tobě na trhu. Nejsme ledajaké ovečky, kdo pije naše mléko a má dobré srdce, bude vždycky silný a šťastný. Ten však, kdo má srdce černé a tvrdé jako kámen, toho naše mléko posilní a způsobí tak utrpení mnoha lidem. Sirasaz nemá dobré srdce. Ubližuje vesničanům, kteří zabloudí do blízkosti jejího sídla. Díky síle z našeho mléka je proměňuje ve stromy, aby si tak chránila své obydlí. A k tomu, aby její kouzla dobře fungovala, potřebuje všech deset oveček.“ dodala smutně.

„Ovečky moje, kdybych to byl věděl. Ale proč jste mi o tom neřekly dříve? A jak je možné, že mluvíte?“ nestačil se divit stařeček.

„Chtěly jsme ti to říct, až budeš mít dost síly na to, abys nám dokázal pomoci. Proto jsme zatím ještě mlčely. Teď víme, že to byla chyba. My nejsme pozemské ovečky. Pocházíme z nebeské pastvy. Všiml sis na nebi občas mráčků, které vypadají jak beránci a ovečky? Čarodějnice Sirasaz nás deset ukradla z oblohy, aby nás mohla využít. Ani nevíš, jak rády bychom se zase vrátily zpět. Ty nám můžeš pomoci, ale nevíme, jestli jsi na to již připraven“ odvětila druhá ovečka. Třetí jen smutně pokývala hlavou.

„A co mám teď dělat? Chci vám pomoci a těm ubohým vesničanům také. Ale jak?“ zeptal se naléhavě stařík a třetí ovečka se ho zeptala:

„Dotkla se tě nějaká kapka z toho mraku?“

„Ano, pár mi jich spadlo na halenu a na ruku, proč?“

Ovečky se zatvářily ustaraně. „Teď nás dobře poslouchej. Vezmi všechno naše mléko, dej ho do nějaké velké nádoby a vykoupej se v něm. Rudé kapky, kterými tě Sirasaz v podobě mraku pokropila, jsou jedovaté. Pokud by ses teď vrátil na louku a řekl jsi jí, že ji nepomůžeš, Sirasaz by to rozzuřilo a kapky by tě spálily na popel. Když se vykoupeš v našem mléku, ochrání tě naše síla a láska a rudé kapky ti neublíží.“

Stařík byl sice vyděšený, ale chystal se udělat všechno tak, jak mu ovečky poradily.

„Až se okoupeš, musíme se nenápadně vyplížit ze stáje a utéct do lesa. Až si čarodějnice všimne, že jsi ji neposlechl, sebere všechny své síly a zničí ti ve vzteku dům i stáj. V lese pak vymyslíme plán, jak osvobodit vesničany, které zaklela a jak ji porazit“ dodala třetí ovečka.

Udělali všechno tak, jak řekli. Zatímco se stařík rychle koupal v ovčím mléce, Sirasaz, která se stále vznášela hrozivě v podobě mraku nad loukou, na něj netrpělivě čekala. Když se muž vykoupal, osušil a oblékl, nenápadně se spolu se třemi ovečkami vyplížili ze stáje, a co jim síly stačili, utíkali směrem k lesu. Neštěstí tomu ale chtělo, že Sirasaz právě v tu chvíli upřela zrak směrem, kterým běželi. Rozzuřila se a začala plout po obloze směrem za uprchlíky a vyslala za starým mužem kouzlo, které jej mělo spálit na popel za to, že ji podvedl. Tomu ale Sirasazina kouzla neublížila, protože byl chráněn silou ovčího mléka, ve kterém se vykoupal. Dorazil spolu s ovečkami do lesa, kde se ukryli pod hustými korunami stromů. Sirasaz nevěděla vzteky co dělat. Nechtěla se z mraku proměnit v čarodějnici, protože by jí zbytečně ubyly síly. Odebrala se proto zpět do svého sídla, kde mohla vymyslet další zákeřný plán.

V lese se první ovečka obrátila ke staříkovi a řekla mu:

„Děkuji, že jsi nás poslechl. Chybělo málo a usmrtila by tě a my bychom byli v zajetí až na věky.“

„Ovečky moje, mám vás ze srdce rád. Teď musíme jen vymyslet, jak vás všechny osvobodit. Díky Vašemu mléku se cítím plný síly“ usmál se stařík.

„B-e-e my jsme také šťastné, že jsme mohly žít nějaký čas u tebe. Jsi dobrý člověk. Teď si však musíme pospíšit. Účinek našeho mléka, ve kterém ses vykoupal, bude postupně slábnout. Musíme se dostat k čarodějnici ještě před západem slunce. Jakmile vstoupíme do blízkosti jejího zámku, musíme se mít na pozoru.“ šeptala tiše druhá ovečka.

„A jak ji přemůžeme a všechny osvobodíme?“ zeptal se stařeček.

„Na dvoře jejího zámečku stojí přesně uprostřed starý strom. Na každé větvi mu visí podivně vypadající rudé ovoce. Pokaždé když čarodějnice někoho prokleje, vyroste na něm další. Jsou to hříchy její černé duše. Pokud strom zničíme, všichni budou osvobozeni a čarodějnice bude nadobro zbavena své hrozivé moci.“

„Dobrá, půjdu tam tedy a strom zapálím.“ vyhrkl statečně stařík.

„Budeme ti pak nadosmrti zavázány“ řekly svorně ovečky „nebeští beránci a ovečky nemohou udělat nic, co by ublížilo komukoliv na světě, i když víme, že by si to zasloužil. Byli jsme stvořeni pro potěchu. Proto jsme vděčné, že nám pomůžeš.“

Poté se všichni vydali na cestu. Procházeli lesem a stromy byly čím dál tím blíže u sebe. Bylo obtížné se prodírat hustým porostem, ale nakonec se jim přece jen podařilo dostat se do blízkosti Sirasazina zámku. Bylo to tmavé a ošklivé sídlo. Kolem dokola rostly nejroztodivnější stromy s černými kmeny a po zámku samotném se plazila prastará bezlistá rostlina, která ještě umocňovala jeho chladný a syrový vzhled. Protože brána byla otevřená, bylo vidět na nádvoří, kde se mocně rozpínal starý strom, o kterém mluvily ovečky. Na každé jeho větvi opravdu viselo zvláštní podlouhlé tmavě rudé ovoce. Strom jím byl doslova obsypaný. Stařeček si uvědomil, kolik toho Sirasaz musela udělat špatného.

Zevnitř zámku se ozývalo smutné bečení. Bylo to sedm z deseti oveček, které čarodějnice ještě věznila.

„Teď se připrav“ řekla první ovečka staříkovi. „My tři teď půjdeme na nádvoří a budeme bečet. Jakmile se objeví čarodějnice, dáme se na útěk směrem k lesu. Bude nás pronásledovat, ale ty budeš mít volnou cestu, rychle doběhneš ke starému stromu a zapálíš ho. Jestli se ti to podaří, všichni budou zachráněni.“

„Dobrá udělám to. Jak mám ale strom zapálit když nemám oheň?“ odvětil starostlivě stařík.

„U vedlejší brány v zámku hoří vždy dvě louče. Jednu z nich vezmeš a použiješ. Jen měj na paměti tohle, čarodějnice je sice teď oslabená, ale stále má dost síly na to, aby nás všechny zničila. Musíš být rychlý. Závisí na tobě osud náš i mnoha lidí.“

„Udělám pro to všechno“, přísahal starý muž. Poté ovečky jednu po druhé objal a ty se pak vydaly pomalu na nádvoří. Jejich kopýtka ustrašeně zvonila na staré dlažbě, ale přesto šly statečně dál. Jakmile došly na nádvoří a začaly bečet, okamžitě se objevil tmavý mrak.

„Ale, ale, to je ale překvapení a kde máte toho vašeho starce?“, vykřikla čarodějnice a proměnila se z mraku opět v ženu. Stařeček z dáli všechno pozoroval. Čarodějnice Sirasaz byla krásná. Čím pěknější ale byla pohled, tím černější byla její duše, což dokazoval i starý strom na nádvoří, na kterém viditelně visely všechny její hříchy.

„Přišly jsme ti říct“ začala první ovečka „že tvá zloba a nenávist tě sama zahubí. Nikdy už naše mléko nedostaneš.“ Poté se obrátily a všechny tři utíkaly k lesu, co jim síly stačily. Sirasaz se jako smyslů zbavená pustila za nimi. Ve své zuřivosti si ani nevšimla staříka, který se krčil za jedním keřem u brány. Ten, jakmile byla čarodějnice z dohledu, vyrazil jak zběsilý na nádvoří. U vedlejší brány opravdu našel dvě pochodně. Vzal jednu oběma rukama, ale ta držela pevně v držáku a ani se nepohnula. Stařík dostal strach. Čas se krátil a čarodějnice se mohla každou chvíli vrátit. Rychle přemýšlel co udělat, ale nevěděl. Byl příliš slabý na to, aby pochodeň vytáhl násilím, protože účinek ovčího mléka pomalu vyprchával. V dáli už slyšel Sirasazin dech a vztekle nadávání, jak se slabá a s nepořízenou vracela zpět z lesa. Stařík rychle uvažoval, jak by mohl pochodeň dopravit ke stromu, ale nic ho nenapadalo. Čarodějnice už téměř vcházela do brány, když staříka napadla spásná myšlenka. Svlékl si svou halenu a zapálil ji o plápolající ohnivou pochodeň. Jakmile byl plamen dost velký, utíkal k velkému stromu. Sirasaz už stála ale v bráně a s hrůzou v očích staříka pozorovala.

„Zadrž! Nedělej to! Dám ti všechno, co mám, jen nezapaluj ten strom!“ zvolala zoufale čarodějnice.

Stařík na čarodějnici ale nic nedbal a už už se chystal hodit zapálenou halenu do koruny velkého stromu. V tom se ale něco stalo. Namísto Sirasaze tu stála najednou staříkova zesnulá žena. Vypadala jak anděl. Vztáhla k němu ruku a pomalu se k němu blížila. Ten nebyl s to se pohnout. Úplně na všechno zapomněl – na ovečky, na svůj úkol, ba dokonce i na svou halenu, která mu stále hořela v ruce.

„Pusť tu halenu, můj milý. Ublížíš si. Pojď mě raději obejmout, tak dlouho jsme se neviděli.“ řekla s úsměvem staříkova žena.

„ Jak je to možné? “ odpověděl potichu stařeček a chystal se hořící kus oblečení pustit na zem. V tom uslyšel dusot kopýtek a hlasité bečení. Tři ovečky, které honila čarodějnice, se vrátily zpět k zámku. Jakmile uviděly staříka, který se chystal obejmout svou mrtvou ženu, silně zabečely.

„B-e-e n-e-e, to není tvá žena, je to čarodějnice. Hoď tu halenu do stromu dřív, než bude pozdě, b-e-e.“

Čarodějnice proměněná ve starcovu ženu se rozběsnila a chystala se staříka proklít svými kouzly. Než však stačila vyřknout jediné slovíčko, ruka starého muže se vší silou rozmáchla a hodila halenu do koruny podivného velkého stromu. Sirasaz vykřikla. Strom okamžitě vzplál, prskala z něj síra a létaly černé saze. Trvalo to jen chviličku a celý strom se vším ovocem, se všemi čarodějčinými hříchy, shořel na popel.

Po Sirasaz jako by se země slehla. Na místě kde stála, se teď rozpínal mladý černý doubek. Bylo po všem. Zámek jako by z čistajasna oživl. Všude rozkvétaly růže a na místě, kde předtím stál strom čarodějčiny duše, se objevila kašna s křišťálovou vodou. Stařík něžně a s radostí objal všechny tři ovečky. Ty mu se slzami v očích za všechno děkovaly. Pak odběhly ke stáji, kde čarodějnice Sirasaz držela ostatní. To bylo radosti, když se zase všechny sešly.

Celé stádečko pak přišlo za staříkem, aby mu ještě jednou poděkovalo. A nebylo samo. Jakmile čarodějnice ztratila svou moc, téměř všechny stromy okolo zámku se opět proměnily ve vesničany. Všichni staříkovi děkovali a chválili jeho statečnost. Když se všichni dost poradovali bylo třeba se rozloučit. Lidé odešli zpátky do svých domovů a stařeček zůstal na nádvoří sám s ovečkami.

„Tak, je konec. Určitě už se také těšíte, až se vrátíte domů. Jistě už na vás čekají.“ smutně se usmál.

„Neboj se, budeme se na tebe z oblohy dívat. Čarodějnice ti spálila tvůj dům i stáj. Zůstaň tady na zámku. Ve stáji najdeš krásné nové stádo bílých jehňátek. Budou potřebovat někoho, kdo by se o ně postaral. A my jsme si jisté, že ty jsi pro ně ten nejlepší.“ řekla první ovečka. Poté se všech deset nebeských oveček proměnilo v bělostné obláčky a vystoupalo na oblohu, kde se radostně připojily k ostatním.

Stařeček osaměl. Zašel do stáje podívat se na své nové stádo. Byl šťastný, že se má zase o koho starat. Od té doby žil na zámku, ale nikdy už nebyl sám. Díky tomu, že zachránil spoustu zakletých lidí a díky dobrému sýru, který vyráběl, neměl o návštěvníky nouzi. Hlavně o malé děti, kterým ve volných chvilkách vyprávěl příběh o třech krásných nebeských ovečkách.