Standard

Bůh mi odpusť mojí vinu,

když nazývám lihovinu

vodkou, pivem…a dál nevím

a ne jenom povzbuzením.

Pravá jména věcí dnes

po nich neštěkl by pes.

Kdo si to dneska dovolí,

ten může schytat cokoli.

Slyšet chtějí všichni jen

eufemistický vjem.

Slovíčkařit nad to není,

vždy to budí pozdvižení.

Pracujete jako služka?

No dovolte, co za snůška

lží se kolem nese?

Já jsem au-pair, přece!

Dluhy? To je sprosté slovo,

hypotéka zní však líp,

stejně jako rozkrádání

se za pomoc umí skrýt.

A kdo nemá příbuzenstvo,

po kterém by dědil,

ten holt musí přestat krást,

byť by ho prst svědil.

Když jsi namol, tak se neboj,

schovej to za infekci,

společnost ti ráda dodá

argumentů injekci.

A když už jsme u jazyka

peprnosti není dost

používat vulgarismy

to je dneska ryzí skvost.

Vždyť jsou přece ve slovníku

jsou snad proto špatné?

Slova byly, jsou a mohou

býti vždycky vratné.

Já jsem já a musíte mě takového brát,

Jinak se vám můžu leda z hloubi duše smát.

Kvůli vám se já nehodlám teď narychlo měnit,

Chceš zapadnout? Mít se dobře?

Pak se musíš změnit

dle obrazu společnosti, nevyčnívat z davu,

jinak ti on ihned setne tu tvou tvrdou hlavu.

To by hrálo, aby si tu někdo hrál na nivó,

ke štěstí tu Čechům stačí sprostý vtip a pivo.