Čert tě vem!

​Za sedmero uhelnými kopci a sedmero lávovými řekami žil byl v jedné tmavé jeskyni jeden starý čert. Na světě už strávil hodně let a neměl už sílu ani na strašení lidí, ani na to, aby sehnal nějakého dalšího chudáka, který by mu upsal svou duši. Proto se jednoho dne rozhodl, 

že se vrátí do pekla na odpočinek. Těšil se, že ho Pán pekel, Arcičert, pěkně přivítá a nabídne mu u sebe nějaké teplé místečko. Poslal tedy do pekla svého černého kocoura s dotazem, zda se může vrátit. Pán pekel byl ale po čertech mazaný a nechtěl o tak dobrého služebníka na zemi mezi lidmi přijít. Proto mu vzkázal: „Můžeš se vrátit, ale musíš splnit ještě poslední úkol. Musíš mi donést nějaké zlobivé dítě.“

Starý čert se rozesmutnil. Moc dobře věděl, že na světě neexistují děti, které by byly až tak zlobivé, že by si zasloužily jít okamžitě do pekla.

„Co mám dělat?“ čertil se starý pekelník. „Tolik jsem se těšil, že si konečně odpočinu a teď jsem dostal takový úkol, který nikdy v životě nemůžu splnit, ale to by v tom byl sám můj praděd čert, aby se mi to nepovedlo. Přece na světě musí existovat alespoň jedno takové pořádně zlobivé dítě.“

Převlečen za tuláka tedy vyrazil do světa. Dlouho na svých cestách na žádné zlé dítě nenarazil, zato špatných dospělých, těch potkal až hrůza. Zlé klevetnice, podvodníky, nepolepšitelné lapky a dokonce i vrahy. Jenomže ti už ho nezajímali. Musel přece přivést Arcičertovi dítě. Jednou se mu ale přece jen poštěstilo. V jednom domečku na kraji lesa žila totiž jedna žena se svým malým synkem jménem Jonáš. Byl to lotr, jen co je pravda. Odmlouval, maminku neposlouchal a také sousedům vyváděl různé zlomyslnosti. Starý čert, když to všechno cítil, protože čerti dokážou cítit lotry na sto honů, zaklepal v chaloupce na dveře a poprosil o přístřeší a kousek chleba.

„Jen pojďte dál, pro pocestného se tu vždy kousek chleba najde“ zvala ho dál Jonášova maminka. Jakmile ale čert chtěl vstoupit do světnice, zakopl a upadl na zem. Byl to právě onen vdovin synáček, který mu nastavil nohu.

„Čert tě vem, ty lotře jeden“ vykřikla. „Že ti není hanba takhle se chovat ke starým lidem“

Synek se jen zasmál a pelášil ven provést zase nějakou další lotrovinu. „Od rána do večera mám s tím klukem jenom trápení.“ Lamentovala vdova a pak čertovi pověděla o všem, co její syn kdy vyvedl. Čert se v duchu se ale přece jen radoval, že konečně našel dítě, které je zralé pro peklo. 

„Někdy bych byla radši, kdyby si ho odnesl čert“ řekla nešťastná žena. V tu ránu se starý pekelník zaradoval a shodil ze sebe svůj převlek tuláka. Před vdovou stál čert v celé své kráse. Ta chudinka div neomdlela. 

„Tady mě máš, velmi rád vezmu tvého syna do pekla. Už tady nadělal dost špatností a jeho číše hříchu přetekla.“

V tu chvíli začala vdova plakat a prosit starého čerta, že to tak nemyslela a že by si nikdy nepřála, aby jejího synka odnesli do pekla. Čertovi ji bylo líto.

„Víš, jsem už starý a hrozně toužím po tom vrátit se zpátky domů, do pekla. Náš Pán pekel, Arcičert, si ale vymyslel, že se mohu vrátit jen pod podmínkou, že mu přinesu nějaké zlobivé dítě.“

„Prosím tě, neber mi ho. Mám jenom jeho. Vím, že občas zlobí, ale je to v jádru dobrý chlapec.“ Čert se nezlobil, byl smutný. Chvíli spolu seděli a najednou vdovu něco napadlo.

„Říkal jsi, že Arcičert chtěl dítě jenom přinést, že ano?“

Čert přikývl.

„Něco mě napadlo. Co kdybys mého syna přece jen do pekla vzal, ukázal ho Arcičertovi a pak mi ho zase přivedl zpátky? Jakmile Jonáš uvidí, co ho čeká, pokud se nezmění, jsem si jistá, že pak bude už jen sekat dobrotu. No a ty splníš úkol, protože Arcičert chtěl dítě jen přivést, ale neřekl, že tam musí také zůstat.“

Čert se zaradoval. Byl to přímo pekelně chytrý plán. Jak si tedy usmysleli, ta udělali. Proměnil tedy Jonáše v malý plamínek, schoval si ho do lahve a odletěl s ním do pekla.

Arcičert se velmi divil a nechtěl čertovi věřit, že svůj slib splnil. Byl si jistý, že na celém světě neexistuje dítě, které by zasloužilo peklo. Když před ním čert plamínek v lahvi proměnil v chlapce, nestačil se divit. 

„Připravte kotel, houkl Arcičert na své pekelné služebníky.“

V tu chvíli náš starý čert, proměnil chlapce, který celý vylekaný zbledl, opět v plamínek a strčil ho do lahve.

„Co to má znamenat?“ zlobil se Pán pekel. „vždyť ten je můj“

Tu se starý čert osmělil a řekl.

„Ne, není tvůj, můj pane, říkal jsi, že ti mám přinést nějaké dítě, což jsem splnil, ale že by sis ho tady nechal, o tom nepadlo ani slůvko. Takže já ho teď zpátky přinesu zpátky mamince a pak se sem vrátím na odpočinek, jak jsi mi slíbil.“

Arcičert jen naprázdno polkl. Nechtělo se mu věřit, že muže být někdo ještě mazanější, než on sám. Ještě než začal zlostí prskat síru, popadl starý čert mošnu s lahví a byl ten tam.

Jakmile se vrátil ke vdově, okamžitě ji pověděl, jak se všech o seběhlo a děkoval jí, za ta skvělý nápad. Poté proměnil opět plamínek v Jonáše. Ten se překvapeně rozhlédl, a když zjistil, že je u maminky v bezpečí, vrhl se jí do náruče a sliboval, že už nikdy nebude zlobit. Co slíbil, to také splnil a vyrostl z něj dobrák se srdcem na dlani. Starý čert se vrátil do pekla. Arcičert se na něj sice ještě chvíli zlobil, protože byl tak trochu ješita, ale za pár dní uznal, že starý čert má přece jen víc po čepicí, než on a mezi čerty zavládl mír. Starý čert si lebedil vedle nejteplejšího kotle a byl šťastný, že je zpátky doma v pekle.