O vzteklé ponožce Lídě

Ponožka Lída vznikla v babiččině ložnici. Ložnička to byla moc pěkná, útulná, čistá

a voněla po levanduli, takže si Lída na místo svého zrození určitě nemohla stěžovat. Babička ji upletla s tou největší láskou, protože chtěla ponožku, tedy dvě, Lídu a její dvojnici, věnovat své malé vnučce Lidunce. Ponožky byly moc pěkné. Byly upleteny z hrubé červené příze a ozdobené bílými puntíky. Na každé z nich se skvělo bílou bavlnou vyšité jméno Lída. Když už babička měla obě dvě ponožky upletené, opatrně je zabalila do krásného papíru a balíček položila na křeslo. Už se moc těšila, co na ně Lidunka řekne. V noci, když babička usnula, stala se podivná věc. Jedna z ponožek se probudila. Snad jen malý pavouček, který tu noc v babiččině ložnici hledal něco k snědku, ví, jak se to mohlo stát. Jisté ale je, že se jedna z Líd probudila, otevřela oči a mocně zívla. Rozhlédla se kolem sebe. Vedle ní klidně ležela její dvojnice. Lída se zamračila. V balíčku ji bylo těsno.

„To jsou mi způsoby“ stěžovala si. „jednoho upletou, a hned aby trpěl.“

Protože se Lídě v těsném balíčku líbilo čím dál míň, začala se dobývat ven.

Kousky papíru létaly všude kolem.

„Konečně na svobodě!“ Procedila nakvašeně. Do místnosti oknem proudilo silné měsíční světlo, a tak si ponožka Lída mohla prohlédnout všechny věci, které byly rozmístěné po pokoji. Babička tvrdě spala a neměla nejmenší tušení, co se děje. Protože Lída nevěděla, co dělat, začala hopsat po místnosti. V rohu stála židle a na ní byly babiččiny staré obnošené ponožky. Jakmile je Lída uviděla, popadl ji vztek. Byla tak vzteklá, že začala kopat do všeho, co jí stálo v cestě.

„To je nehoráznost. Já, taková krásná ponožka, mám dopadnout jako tyhle? Budu celý život snášet, jak po mě někdo šlape, rozdírá mě a špiní? Tak to teda ne. Já jsem byla upletená proto, aby mě obdivovali a ne se mnou zacházeli jako….jako….

„Jako s ponožkou?“ zeptal se pavouček, který ponožku Lídu zvědavě pozoroval.

„Ano.“ odpověděla Lída.

„Ale vždyť ty jsi ponožka“ ušklíbl se.

Ale Lída se na pavoučka opovržlivě podívala a odfrkla si.

„No, já nevím jak ty, ale mně by se moc líbilo být ponožkou“ řekl pavouček.

„A proč, ty blázne jeden? Podívej se, jak bych dopadla“ řekla Lída a kývla směrem ke svým obnošeným kolegyním.

„A ty nevidíš, že i když jsou staré a oprané, tak se usmívají?“ podivil se pavouček.

Lída se zarazila. Podívala se na ponožky, které klidně odpočívaly na židli. A opravdu. Obě dvě se spokojeně usmívaly.

„Víš, každý má na světě nějaký úkol, protože každý něco umí.“ pokračoval pavouček. „Ty umíš krásně hřát, když je na nohy zima a lidi z tebe mají velkou radost a je jim s tebou dobře. Kdybys nebyla, nohy by jim mrzly a oni by pak dostali rýmu. Mají velké štěstí, že tě mají. To, že nebudeš na konci vypadat tak, jako teď, když jsi úplně nová, to bude jenom důkaz toho, jak jsi byla užitečná.

Ponožka Lída zírala na pavoučka s pusou dokořán. Chvilku ještě přemýšlela a pak se otočila, vyhoupla se zpátky na křeslo a uložila se do balíčku ke své dvojnici a spokojeně usnula. Nechala si totiž zdát o tom, jak Lidunce udělá radost, až ji zahřeje nožičky.