Olga na zabití

Už od první chvíle, co jsem ji spatřila, mi bylo jasné, že ta má rozhodně úroveň. I proto jsem ji dala jméno Olga. Královské jméno dokonale ladilo s jejím impozantním ušlechtilým vzhledem. Olga, tedy má obrovská chlupatá kočka, která nebyla prototypem žádného kočičího plemene, měla krásnou černou a načechraně hedvábnou srst a drzý sebevědomý výraz, který člověka chtě nechtě vždy uzemnil. Měla nezvykle krásné modré oči a její uhrančivý pohled si podmanil i nejzatvrzelejší kočičí odpůrce. Olga byla prostě třída a věděla to.

Mé soužití s Olgou začalo jednoho zářijového odpoledne, když jsem náhodou zaslechla za venkovními dveřmi, které vedly do mé nevelké zahrádky, táhlý a žalostný mňoukot. Až se srdce usedalo. Jo, Olga, ta uměla dojmout. Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat, kdože mi to před mým domem tak naříká. Otevřela jsem dveře a po prvním kroku mi ujela noha a já se ocitla na zemi. Nevím, jestli znáte ten hnědý pocit, když uklouznete na „pouliční mině“, ale v tu chvíli mnou projela nevolnost a zhnusení. Vrchol všeho ovšem nastal, když si na mé ležící tělo opatrně a hebce nakráčela Olga, tehdy ještě bezejmenná kočičí krasavice. Usadila se mi na břichu a já beze slov zírala na toho kočičího nafoukance, který na mě němě koukal, jako by říkal „A co jako?“. Asi po minutě zvedla Olga své urozené pozadí a ráčila ladným krokem přejít po mém obličeji rovnou do otevřených dveří mého domu. Neopomenula samozřejmě stoupnout svou hebkou tlapkou na jedno mé oko, které mi zatlačila dostatečně hluboko na to, abych týden viděla rozmlženě. A pak že kočky našlapují lehce!

Má snaha přijít na to, komu Olga patří, se minula účinkem. Přes její drzý a nenadálý vstup do mého života jsem neměla to srdce ji vyhodit. Vzhledem k tomu, že si Olga našla hned první den své nejoblíbenější místo, a sice můj milovaný velký ušák, aspoň v tomto směru mi s hořkostí v mysli ubyla jedna starost. Asi největší potíže mi dělalo ji uživit. Řeknete si „koupím nějakou kočičí konzervu a budu mít pokoj“, jo, možná s normální kočkou. Když jsem před Olgu jednu takovou dobrotu postavila, udělala si z oné vábné misky svou královskou toaletu. „Madam asi byla zvyklá na argentinskou svíčkovou na zlatém podnose“ pomyslela jsem si. No nic. Budu muset něco vymyslet. Ale rychle, protože mi Olga svým nevrlým mňoukáním jasně dávala najevo, že její výsost má hlad a já, jakožto jí zvolený opatrovník a otrok, se mám o ní řádně postarat. Abych byla upřímná, po týdnu zkoušení nejrůznějších krmiv pro kočky, kuřecího, vepřového, hovězího ba dokonce i oslího masa, jsem byla otrávenější než Olga, a to už je co říct, protože mi svou nespokojenost dávala pěkně vyžrat.

Nejvíc to asi odnesla moje lednička, která, do té doby krásně hladká, měla najednou jemně strukturovaný plastický vzhled. Musím uznat, že Olžiny drápy byly natolik silné, že mě nejednou napadlo, že by si tímto neobvyklým strukturováním nábytku a spotřebičů mohla vydělat aspoň na to svoje žrádlo. Můj ostatní nábytek samozřejmě nezůstal bez povšimnutí, ovšem až na kočičí strom, který jsem ji pořídila a který ji očividně připadal potupný a vhodný tak nanejvýš pro malá koťata. Co naplat, změna je život, a tak se z mého moderního vybavení stalo retro. Myslím, že se to aspoň dnes říká o všem, co je tak trochu nedbalé a opotřebované.

Po nesčetných pokusech jsem ale slavila úspěch. Olga začala žrát. Pravdou je, že se moje peněženka docela zapotila. Ten den, kdy jsem před ní postavila misku s mascarpone, si budu navždy pamatovat. Přišla k ní a vzorně se před ní posadila. Pak sehnula hlavu a růžovým jazýčkem si opatrně lízla. Čekala jsem, co bude. Olga se na mě podívala a já jsem si v tu chvíli nebyla jistá, co má ten její výraz znamenat. Vstala, přišla ke mě a poprvé od doby, co jsem ji měla u sebe, se mi otřela o nohy. Páni. Její výsost je asi spokojená, že by konečně? Olga se vrátila k misce a zkonzumovala celý její obsah. Ulevilo se mi. Ovšem jen do té doby, než mi odpoledne z celé své vděčnosti přinesla do klína toho největšího krtka, jakého jsem kdy v životě viděla.